Točník 2010

13. července 2010 v 13:39 | Ponořená |  Přišel jsem, viděl jsem
Zdravím veškerý nadřazený, podřazený, či jinak orientovaný hmyzí institut,

v dnešním prázdninovém tlení a povídání se zaměřím na jeden skvělý festival. A víte, kdo mě na něj vlastně dostal? Krize. Za to jí právem platí velký dík. Nu, vyslyšte či pohleďte na tento příběh zpříma;


na letošní tuším šestý ročník festivalu HRADY CZ jsem se opravdu dostala jenom náhodou, lépe řečeno větší sítí malých náhodiček v plynulém proudu řeky nejmenované. Řeky, která je možná tak stejně zaneřáděná a posvátná jako Ganga. Se stejným proudem, jako má Vltava a délky takové, jako má Amazonka. Řeka jinak řečené poznání, dámové a pááni (či fííha), vedla ruku v ruce s krizí dokonalou partii karet. Hráli asi autobus, ten já totiž neumím, takže není nutné se divit, proč mě tak rychle porazili. Beze srandy bez legrace, to ví celá generace, že kdo šetří, má za tří. A já byla vlivem krize nucena šetřit rovněž. Donedávna, možná tak rok zpátky, jsem nad českými kapelami ohrnovala nos. A teď pokorně natahuji pravou ruku nad otázkou "Která to byla?!", neboť tito interpreti jsou klenot nevídaný, dosud nepoznaný (nastavila jsem obě včetně ruky zadní). A to i přes to, že moje české lásky jdou zjevně do kelu, pořád jsou v zásobě staré stálice a koncerty. Vstupné na koncerty skvělých zahraničních umělců jsou nad mé poměry, bohužel je tomu tak. Dát 000 za koncert rovná se pohledu do vzdálené minulosti minulého, možná předminulého roku. A tak jsem nějak začala poslouchat Čechy. Nabité letní, totálně lahodoušínské festivaly lákají na celkem přijatelný poměr kvalita cena, jenomže. Přirovnejme si je například k omalovánce. Nu a já na vybarvení políčka cena nemám pastelky, nebo mi upadla ruka. A nebo přiběhla lochneska a půlku papíru mi snědla na křenu, fuj. Cokoli. Hrady Cz jsou každopádně výjimkou. Za jeden den si poslechnout 13 kapel za 350,- , to by nebral jenom blbec:-) A tak začíná povídka s názvem "Jak jsem se nestala blbcem". Ne vážně, byl to naprosto skvělý ročník, uvažuji i o výletu na další hrad. Udělala jsem si malý plánek se skupinami, na které bych se chtěla dostat. Vezměme si to tedy popořadě.

Z myšlenčí a podmyšlenčí

Původně jsem se chtěla zabývat každým vystoupením zvlášť, moje myšlenkové pochody však obrátily směr vzhůru a já se rozhodla, že to přeberu jako celek. Opět něco pro ty, co nečtou celé články. Ty ty ty, jsem na ně totiž pěkně vysazená. A směji se jim, haha. Tak tedy libá nelíbá Ponořená ReBarbora, žížala či mořská panna vymazala 2/3 článku a začala znovu. Heuréka. A tak začíná velký nudný příběh, zdekujte se rychle, než začnete číst. 

Do areálu jsme přijeli v napůl dobré náladě, nenamazáni (a nenamazáni jsme také odjížděli, nutno dodat), okolo půl dvanácté. V tu chvíli už se na menším pódiu snažila skupina Dilated rozparádit první stovky návštěvníků. Zde se objevilo drahé rčení použito v minulém článku o světle na začátku tunelu. Tito měli opravdu nevýhodu první, celkem neznámé kapely. A musím se přiznat, že ani já jsem jim nevěnovala pozornost a šla si sednout na seno k hlavnímu pódiu, kde se od pravého poledne měla rozparádit skupina Kryštof. Jakmile přišli na stage, skupina zevlařů se náhle změnila v publikum nabité energií. Stádo se pomalu kupilo, začalo se hrát. Kryšťáci předvedli výborný výkon. Akustické koncerty mají opravdu něco do sebe, v publiku i na pódiu vládla pohodová nálada. Ty nejhlubší bariéry prolomila dost veselá píseň. Během té lahodné pohody mě výkřik "Baník pyčo" dokázal dobře probudit i rozesmát. Chybičky se vždy vloudí a musím uznat, že vystoupení bylo naprosto vyladěné. 
Od jedné hodiny se na "Béčku" smažili Toxique. Neměla jsem na ně náladu, však jsem je ani na svůj programový lísteček ani nezařadila. Pouze jsem mrkla, jaký kostým si dnes vybrala zpěvačka i zbytek kapely. A teď už víte, proč se Toxique smažili. 
A já se mezi tím přesunu zpět na Stage A, kde se pilně chystala skupina Wohnout (tentokrát již s dvojitým vé). Jelikož se již před zábranami u pódia sházely nemastné neslané hyeny, aby si zabraly ono skvělé místo naproti jednomu ze svých idolů, musela jsem opustit náruč cca 20ti metrového stínu, na kterém se těsnila většina osazenstva, abych si zabrala adekvátní místečko. Někdo by mohl říci, že jen co je poslouchám, trajdám na ně každý týden. Ona je to vlastně pravda, protože tuto skupinu mám na svém playlistu celkem dost krátce. Od té doby jsem na jejím koncertě byla skutečně každý týden. Na pódium přišla opět usměvavá kapelka, která si během chvíle dokázala získat celý dav. Atmosféru malého rakovnického pódia jsem si možná více vychutnala, ale větší fesťáky mají opět něco do sebe. A myslím, že toho vedra měli taky dost. Konečně přišla spása v podobě první várky vody snesené téměř z nebe hasičskou jednotkou. A tady je prosím nevýhoda těch, co se cpou příliš dopředu. Jelikož jsem byla blízko u aparatury, proud s vodou mě minul. Odskákala to tedy půllitrová lahev sodovky, kterou jsem si rázem celou vykropila na hlavu. A musím říci, že mi bylo moc fajn. A to je povídka, jak jsem byla celý den zmáčená na kost. Zpět ke koncertu. Musím opět dodat slova "zatracená stopáž", protože hodinka není vůbec akorát. Ach jo. 
Po dvakrát ohnutých hovadech wohnutých jsme se vypravili na Xindla X. Opět je to něco, co bych si za normálních okolností neposlechla, ale musím uznat, že ten chlápek umí hrát zatraceně dobře. A díky tomu, že si moje sestra ještě za dob trvalého bydlení pouštěla xindla denně k učení, přišla jsem naprosto vybavena všemi texty. A to je moc fajn, protože já si ze všeho nejradši zpívám s účinkujícími. Velká pochvala patří pánovi za to, že si vymyslel nové parádní vtípky (ty, co pořád mlel dokola, stály prý už za prd). Z turecké verze Anděla, kterou bohužel nemohu předvést, jsme doslova chcípali ještě dobrých pár minut po koncertu. 
Původně jsem měla v plánu setrvat na Kašpárka v rohlíku, ale místo toho jsem zpovzdálí pozorovala a pila ledově vychlazenou Lightku, jejíž teplota činila minimálně 25 stupňů. Fuj. A jelikož nám byla dlouhá chvíle, vydali jsme se na menší procházku do Žebráku. Lépe řečeno procházku pro nanuka a zpět. Stihli jsme ještě konec kašpárka v rohlíku a měli opět pauzičku, protože hrálo tuším něco, co jsme tak nějak vyřadili z plánu (nemyslete si, z těch 13ti jsme měli na programu dobrých 9 skupin). Sunshine? Ti měli trochu nevyladěný zvuk, moc mi tahle partička nesedí, proto jsem je také jenom omrkla a čekala na slovenský homosexuální tandem v podobě Horkýže Slíže. Znám od nich teď už možná 4 písně, takže jsem si doopravdy mohla trsnout snad jenom na malou Žužu a na něco o té, co si kvůli tobě oholila nohy. Nu dobrá, musím uznat, že hráli moc dobře. A jejich vtípky na adresu Ivetky Bartošové byly také trefné. 
A neříkejte mi, že byste šli na PSH :D Dobře, tahle rapující skupinka se mi do programu trochu nehodila, ale přeci jenom je má hodně lidí rádo, takže proč ne. Od osmi hodin večer už nastoupila na hlavní stage vítězka první řady pěvecké soutěže nejmenované komerční stanice. A musím říci, že Aneta Langerová je možná jediná dobrá věc, která z této soutěže vzešla. Má naprosto krásný hlas, sympatické a příjemné vystupování. Musím říct, že jsem byla nadmíru spokojena! Po desáté má prý přijít vždy něco extra, alespoň v televizi to tak bývá. Nastoupili tedy Support Lesbiens. Hráli energicky a živě. Zpěvák sebou trochu mrtvolně trhal, ale publikum si dokázali zkrotit na výbornou. A za to jim možná ani nebudu vyčítat poznámky Kryštofa Michala se sexuální tématikou. Bývala bych zůstala na celé vystoupení, ale v půl dvanácté jsem se odtrhla a sama vyrazila k menšímu pódiu, protože mě měl čekat hřeb večera. A to, dámové a páni, Vypsaná FiXa.
A já si bláhová myslela, že půl hodiny před koncertem si mohu odskočit. Fixička už pilně zkoušela a já se uvelebila v první až druhé řadě vedle podivných individuí z Příbrami tuším. A teď ke koncertu, byl naprosto parádní. Ačkoli se někde sem tam koluje, že VF mají živá vystoupení na nic, já si rozhodně nemohla stěžovat. Jo, možná trochu na ozvučení, Márdimu nebylo občas rozumět, ale to si moc lidí vlastně neuvědomilo, neboť byl dav chvílemi hlasitější, než samotná kapela. A mně se totálně poštěstilo, jelikož mě proud hladové zvěře nasunul na zábradlí. A já byla rázem přímo před Márdim. Byla to totální masa. Mám ve zvyku se méně či více odvázat při každém výstupu, ale myslím, že by mi pankáči i fanynky interpretů z Disney Chanel měli co závidět. Trochu jsem zavrávorala, když na mě zpěvák při "Dezolátu" (který díky oblíbenosti nemám zas v takové oblibě) vykulil oči, což nebývá zvykem, neboť je má většinu času neoblomně zavřené. Dostavil se tedy mírný SDP*. Tomu jsem se musela sama zasmát. I po přídavku dav doslova řval po dalším kousku, dostavil se však jenom M. s rozpaženýma rukama a vypojeným mikrofonem, že prý on už nemůže nic dělat, když se vedle hraje. A tak to nějak skončilo. Měli jsme v plánu odejít už po VF, ale shoda okolností nás zdržela ještě na Monkey Business. Za normálních okolností styl skupin typu "Kudrnatý klávesák Jimi" nepreferuji, ale tady se musí uznat, že MB jsou sice trochu ujetá, ale naprosto špičková hudba. Dřív jsem si nějak nestihla všimnout, že Matěj Rupert umí co? Zpívat? Ale v kombinaci s Tonyou Graves je to naprostá vyladěnost. Takže komando v čele s Ruperten sexygelb hip hop wear nezklamalo. A jak s oblibou dodávám, z festivalu jsem odjela nabita příjemnými zážitky. Necítila jsem vůbec nic, až na své triko zapáchající kouřem a neznámou tekutinou. Ale tak to má ostatně být. Moc moc se těším na další ročník a vám doporučuji, pokud máte v blízkosti hrad, u kterého se koná tento festival, zajeďte na něj. 

Pár fotografií z festu přímo na ofiškách: 


A přidávám ještě odkaz z ofišek Wohnoutů. Jsem na 3 fotkách, nehledejte mě, nenajdete, neprohloupíte. 


Tak jsem se opět rozepsala. Nu, musím přiznat, že mi to chybělo. Od bazénu jsem odjela a pařím se doma u notebooku, to nám ty prázdniny krásně běží. Jo a ten vzhled, toho si vůbec nevšímejte, ostatně, každý má své chvilky. 

Mějte se krásně pohádkově. A nikdy nehrajte autobus, ledaže by u něj dřepěla krize:-)

*SDP - Syndrom Dády Patrasové. Ponořená byla jako malé dítě na koncertu Dády Patrasové v Plzni. Jakmile se na ni však Dáda podívala, malá Ponořená zrudla a měla namále, neboť si myslela, že ji chce milá dáma, která se pyšnila na titulní stránce jejího památníku, sníst nebo co. Od té doby, jakmile se na ni nějaký interpret při koncertu podívá, chytá SDP. Pozn. neplatí však v zákulisí. 
 


Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. července 2010 v 14:26 | Reagovat

SDP mne pobavilo.

2 Vendy Vendy | Web | 14. července 2010 v 19:40 | Reagovat

Živě je živě. Na rockovém koncertu už jsem nebyla věky, na folkovém koncertu půlvěky. V tom horku by mě nevytáhla ani krize s autobusem... leda bych měla sebou flašku vody, kterou bych se polévala čas od času.
Neuvěřitelné, co člověk vydrží. Máš dobré zážitky, a budeš mít vzpomínku, která se dá vytáhnout... A ta cena za lístek byla slušná!
K vzhledu - je pěkný, ale šedá je trochu smutná barva. Leč obrázek v záhlaví je výborný a hodí se.

3 Yadnee Taikuutta Yadnee Taikuutta | Web | 16. července 2010 v 8:56 | Reagovat

fixááááááááááá.
ty tak krásně píšeš.
a já na to nikdy neumím zareagovat stejně tak inteligentně:D
takže, fajn že sis to užila, díky tomu vzniknul nejenže novej článek, ale pro mě i typ na další rok:))) díky

4 yadnee yadnee | Web | 16. července 2010 v 14:30 | Reagovat

vidělas Last Days? tam hraje ten zpěvák z Pagody. Obsadil Kurtovu roli. víš, je to o Kurtovi. tak trochu.
někdo si je ale plete.
TO NEJDE! plíst si kurta a michaela.
a někdo zase říká že pagoda kopíruje nirvanu.
já ti teda nevím, ale mě se jejich hudba líbí, tak co:)

5 yadnee yadnee | Web | 16. července 2010 v 14:32 | Reagovat

mimoto je víc než možné že dobacaracol jsi poprvé zaslechla u mě, jelikož neznám nikoho jinýho kdo by to poslouchal, což je smutný, protože jejich hudba se mi líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.