Očima dívky

11. prosince 2009 v 20:22 | Ponořená |  Blábolení
A tak zůstal článek o kouzlech oblohy navždy pohřben ve složce rozepsaných článků. Smetí nechť se ve smetí promění.

Víte, jaké záhady v sobě ukrývá pouhý vagon? Mnohdy je jich zde daleko víc, než si dokážete představit. Jelikož poslední dobou cestuji často sama, nemohla jsem si nepovšimnout jistých okolností, které mne dohnaly ke stálému zamýšlení a zbytečnému vybíjení mého mp3 přehrávače. Únava mě jednoho krásného dne zmohla tak, že jsem celých 25 minut strávila pochrupováním na ne příliš pohodlném místě, které jsem sdílela s dalšími třemi možná černými pasažery.
Občas jsem otevřela oči, abych vyvalila svůj pomačkaný obličej na průvodčí, obhlédla terén. Když tak sama na té lavičce sedím, před spánkem si uspořádám pomyslný konkurz na své sousedy. Panují zde přísná pravidla, ale většinou usnu, nebo si ke mně sedne lůzr, který si své místo sprostě dobije (Slečno, nemáte tu volno?). Spánek je krásná věc, na tváři se vám pomalu objevují rýhy a špína od skla, na které jste složili svou hlavu. Ostatní cestující vás pozorují, ale vám to nevadí. Nad čím asi přemýšlí? Vzbudí se, než dojede do své stanice? Sebereme jí ten přehrávač, který si pošetile položila na ten kafestůl? Spánek je krásná věc, ale probuzení každopádně nestojí za nic. Nejhorší druhy probuzení? Nenápadné probuzení spodem mi přineslo odměnu v podobě pohledu na rozkroky všech spolusedících mužského pohlaví. Občas si přisedne stvoření, které nepříjemně páchne a zírá na mne tím známým pohledem. Největší bonus je probuzení two in one, to pak mám co dělat, abych tomu dotyčnému nepřipravila překvapení v podobě mé denní stravy. Zdánlivá realita cestování vlakem. Nevidíte však něco trochu jiného? V odrazu skla se toho skrývá daleko víc, než pouhá podoba. Za druhou stranou odrazu sedí jiní, kteří vidí zase jenom to samé nic. Občas se však najde někdo, kdo vidí obě strany. Chopila jsem se příležitosti, vidím povahu, vidím náladu. Možná jsem si nikdy neuvědomila, kolik lidí se přetvařuje před ostatními. Ten mladý muž, co se pořád mračí, je ve skutečnosti tak šťastný jako nikdy. Ta slečna, ta vlastně žádné problémy nemá, ale trápit se bude zítra z těch samých problémů, které si právě vymyslela. Všechno šlo pořád dokola až do doby velkého Spatření. Seděla tam. Mladá dáma s vlasy kaštanové barvy seděla na malé sedačce sama. Nevěděla, co jí zní v uších. Nevěděla, proč si dupe do rytmu, nevnímala melodii. Byla tak sklíčená. Každý den jsem jí tam viděla, pořád na tom samém místě, pořád se sluchátky v uších a pořád s tím samým smutným výrazem. Tak dlouho se naše pohledy setkávaly, až jsem s k ní jednoho mrazivého rána přisedla. Docela mě ta skutečnost překvapila, ale všechno mi nějak začalo zapadávat. Ona vidí to, co já. Možná proto je tak smutná, možná proto neznám příčinu jejího zármutku. Seděly jsme bez nejmenšího kontaktu. S přehrávačem na klíně, s nohou vydupávající melodii, se zarmoucenými výrazy. Jenom ona je na tom hůř. Zajímalo by mne, jak to s ní bude dál. Jestli další den zase nastoupí do toho samého vagonu. Jestli uvidím ten svět očima té dívky s kaštanovými vlasy.
 


Komentáře

1 BeeZe BeeZe | Web | 12. prosince 2009 v 10:51 | Reagovat

Právě jsem objevila tvůj blog a asi sem zavítám častěji. Jen tak se mě nezbavíš ;). Už jen proto, že posloucháme stejnou hudbu a píšeš dokonalý články.

2 BeeZe BeeZe | Web | 13. prosince 2009 v 13:14 | Reagovat

Tamten vzhled byl najednou dobrej. S tim super růžovim R+ pudlem :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.